Francouzská extrémní scéna v současnosti překypuje bujným životem a často nabízí originální pohledy na tvrdou hudbu, kterou mnohé tamní spolky berou s noblesou do svých aristokratických prstíků, aby s důsledností gurmánů nabídly vyzrále páchnoucí sýry. GANTZ jsou další ze skupin, které si své jméno v relativním klidu lokální scény budují již léta. Pod rouškou specifického rukopisu si pohrávají s hardcoreovými, metalovými i rockovými inspiracemi, ve kterých by se v určitém ohledu našly i progresivní a avantgardní prvky, čímž tito parleyvoos značně překročili hranice takzvaného screamo směru, do kterého jsou nezřídka zařazováni. Na prozatím posledním albu „La Chambre Des Morts“ však skupina vplula i do sludgecore proudu, kterým se z velké části nechala unést. A tak tu máme dvě protichůdné indicie k hodnocení nahrávky, jednak často tolik ceněný a vyžadovaný vývoj, který se tímto dostavil v opravdu snadno zachytitelné formě, na druhé straně pak i vstoupení na tenký led dnes již provařeného kluziště.

Výchozí situaci pro své aktuální album neměli Francouzi nijak jednoduchou, neboť předchozí počin „Les Jours Se Suivent Et Ne Se Ressemblent Plus“ lze považovat za dílo minimálně velmi povedené. Dlouhé čekání na nový materiál („Les Jours Se Suivent Et Ne Se Ressemblent Plus“ vyšlo již v roce 2002) navíc trochu uspalo fanoušky, na jejichž probuzení teď GANTZ potřebují opravdu silný tabák. „La Chambre Des Morts“ však jde jinou cestou, místo burcujícího probouzení se částečně přizpůsobuje letargickému stavu a nabízí mnohem temnější ale také těžkopádnější skladby. Dlouhý čas mezi alby tak odráží výrazný stylový posun skupiny. Chtě nechtě se tak nabízí srovnávání jednotlivých nahrávek. Oproti dřívějšímu experimentování a míchání hudebně i zvukově velmi rozdílných poloh totiž „La Chambre Des Morts“ přináší jisté ujednocení, skladby se usadily do koncepčnější polohy a předchozí roztříštěné poskakování skupina proměnila v mašírující nedbalost. Opět se tak dostavují dva protichůdné pocity. Album získalo značnou přehlednost a příjemnou ucelenost, která svou silnou do temných barev laděnou náladou posluchače do sebe vtáhne a absence nekonzistentních prvků neruší. Je to však na úkor pestrosti. Někomu tak může chybět ona sugestivnější poloha, která měla u dřívějších GANTZ své specifické kouzlo. Stačí vzpomenout na smyčce a působivou francouzskou recitaci dominující na minulém albu především ve skladbě „La Complainte De Ruteboeuf“. Aktuální kompozice jdou mnohem více do hloubky, rozvíjí s jemnou grácií jednoduché motivy zřetelně čerpající i z post rockového trendu a skupina tak opět útočí silně emotivním podtónem své hudby, která tak na sebe bere podobu zasmušilé amazonky.

Současní GANTZ představují v určitém smyslu přemostění mezi dvěma emocionálně zaměřenými hudebními břehy, z nervózních screamo mokřad, ze kterých zůstal zachován především štěkavě agresivní a burcující vokál, nás převádějí do ponurých sludgecore vřesovišť, ve kterých se nám zjevují i duchové skupin jako ISIS nebo dokonce CULT OF LUNA. GANTZ tak objevují další hudební dimenze, je to však trochu na úkor deformace vlastní tváře, takže rozhodující teď je, jak bude tahle pokřivená maska vyhovovat jejich fanouškům.